My to máme jednoduché. My víme, odkud jsme vzešli, i kdyby Přemysl ty střevíce z lýčí schovati nedal: mezi námi není ani jediného, jehož předek nebo prapředek by nepocházel z venkova. Jenž by nebyl buď chalupníkem, rolníkem, či domkářem, anebo alespoň podruhem, děvečkou či čeledínem. Všem nám, kdo máme to štěstí i trápení, že žijeme u nás a že sem patříme, vykukuje sláma z bot. Přemyslovy střevíce vzaly prý sice za své v husitských válkách, ale otevřete staré matriky popsané zažloutlými jmény těch, kdo byli před námi! Voní hlínou, větrem a chlévem. Člověk je svérázně nevděčný tvor. Zná dějiny Země a ví, kudy táhl Cézar do Egypta a kudy Hanibal na Řím. Ví, kdo dal koho popravit ve francouzské revoluci, a ví, jak zorganizoval svou říši Dioklecián. Ale neví čím byl jeho vlastní pradědeček, jak se jmenovala jeho vlastní prababička za svobodna, a neví, odkud kam se harcovali a co je všechno potkalo, než začal on sám užívat krás a strastí tohoto světa. A dokonce už ztrácí i představu, co to znamenalo vonět hlínou , větrem a chlévem. Že to znamenalo celý život pracovat od růžového svítání až do černé noci, a že přes všechnu tuto práci mohly udělat škrt jediné kroupy, jediná průtrž mračen, vichřice anebo velká voda. Jestliže se i radovali a dovedli to, a ne zřídka a ne potichu. Ale "aby byli živi v bázni a nejistotě", to jim nemusely připomínat lýčené střevíce uložené v knížecí komoře. Na to jim stačil pohled na oblohu anebo myšlenka, co bude asi zítra, či za měsíc a za rok. Především z této jejich bázně a nejistoty rostl krůček po krůčku a kámen po kameni náš pohodlný, sytý, elektronkový dnešek. Dnešek, kdy lidé znají jiné bázně, nejistoty a smutky, ale to jsou povětšinou takové starosti, o kterých by ti, kdo žili před námi, asi říkali, že by je chtěli mít. Ať mi mladí odpustí ten "pohodlný, sytý dnešek". Všem starým a starším se vždycky zdála být jejich současnost pohodlná a sytá proti jejich krušnému mládí. Až se naše současnost stane minulostí a vzpomínkou dnešních mladých, bude se jim zdát pravděpodobně krušná a plná nejistot - a pohodlnou se jim začne zdát ta, co bude současností, až jim zbělejí vlasy, vypadají stoličky a začne je píchat v kyčlích. Každá současnost byla o trochu pohodlnější a sytější než minulost, protože ti naši dědové dělali celý život všechno, co bylo v jejich silách, aby se jejich potomci měli líp než oni sami. Ti první vychodili pěšinky. Jejich děti nadělaly z pěšinek nerovné hrbolaté kalužné cesty, velmi nepohodlné, ale přece jen mnohem pohodlnější než pěšinky. A jejich děti z nich zřídily širší formanské cesty, kde se mohly už dva vozy vyhnout. A děti jejich dětí rozšířily, srovnaly a vyasfaltovaly. A my jsme místo nich začali stavět rychlé dálnice. Mezi dálnicí a formanskou cestou je stejný rozdíl jako mezi moderním vozem a volským potahem. Jsem z venkova, stejně jako můj tatínek a moje maminka a jejich potah. Budu vám proto vyprávět o potazích a o domácích zvířatech vůbec. Ona dělala venkov venkovem a člověka polidštila. Ona jej zcivilizovala. Bez některých by se lidský rod neudržel při životě a bez jiných by nepostavil ty prašné cesty a silnice, po nichž jsme dorazili až  na dálnici našeho věku. Budu vám o nich vyprávět v kapitolách nazvaných obvykle podle písniček. Myslím totiž, že každý z nás by měl vědět, jak oráč, domkář či podruh zpíval, klel i plakal. Že každý by měl vědět, co to venkov byl a jaké měl starosti a povyražení. Právě proto, že mezi námi není ani jediný, jehož předek by z venkova nepocházel. Jen se podívejte do starých matrik! Ale i když je pročtete od první do poslední stránky, v matrikách všechno není. Zrovna tak jako není všechno v tomto vyprávění. Už proto, že ono není ničím jiným než stejnou připomínkou, jako byly střevíce z lýčí, které dal Přemysl schovat na Vyšehradě. Prý! - Jestli je dal!- A jestli vůbec byl!  ............/František Nepil - Střevíce z lýčí/

Na naši adresu se obrátil jistý pan Lukáš z Pardubic s tím, že hledal informace o svých předcích a jeho rodokmen směřuje i do Čelákov.

Pan Lukáš píše: “Moje prababička Josefa Houserová provdaná za kameníka Silvestra Wildmanna žila v č.p. 20. Já sám pátrám po osudu jednoho z jejích čtyř dětí – Josefu Wildmannovi.

Josef Wildmann se narodil  13. 9. 1886 v Čelákovech č.p. 20. Studoval na gymnasiu v Praze. V roce 1904 vstupuje do armády Rakousko–Uherska. Válečná léta prožil v Polsku, na Moravě, v Tyrolsku, Korutanech, Benátkách, Terstu jako velitel pěšího praporu. V roce 1916 byl zraněn. V roce 1924 byl povýšen na podplukovníka. V té době sloužil na východní Moravě. Při rozdělení hranic podplukovník Josef Wildmann zůstal v Polsku a stal se vojákem z povolání Polska. Vystudoval Katolickou univerzitu, byl mu udělen titul Magistra filozofie. Ovládal jazyk německý, polský, srbský, francouzský. V roce 1939 se dostal do zajateckého tábora u Mnichova. Po osvobození tábora americkou armádou byl 2.11. 1946 repatriován do Krakova, kde 30.11.1946 zemřel.

Na území Rakouska-Uherska byl naposledy v roce 1918. Protože vstoupil do Polské armády dopustil se trestného činu.“ Tolik o čelákovském rodákovi.

 

Tereziánský katastr český svazek 3.

Zámek v Merklíně. Hospody (horní a dolní v Merklíně, Zemětice, Budová, Soběkury, Kloušov, Otěšice), ovčíny (Merklín, Buková, Horušany), kovárna (Buková, Otěšice); v roce 1713 přiznány chmelnice 1.2 str. Mlýny: Merklín o 2 kolech se stoupou a pilou, Zemětice o 1 kole se stoupou, Buková o 1 kole se stoupou, Čelákovy o 1 kole, všechny na nestálé vodě. Rybníky: Velký merklínský, Ovčí, Kohouty, Stachovský, Zemětický, Bijadelský, Proti Čelákovům, Kacerna, Gubernát, Malá Kacerna, Dolní Paseky, Horní Paseky, Drnovka, Báječný (?¨), Dolní a Horní Černý, Průdek, Malý horušanský, Nový, Bílý beránek, Velký, Horní, Za kravárnou. Farnosti: Merklín - farní kostel svatého Mikuláše. Celkem 1015 duší (Merklín, Otěšice, Bolkov, Kloušov díl), škola: zámecká kaple. Buková - filální kostel svatého Jiří (Buková, Ptenín, Újezdec, Křenice). Bijadla - kaple svatého Vavřince u dvora (nedávno vyhořelá, je na spadnutí) se hřibitovem (Zemětice, Čelákovy, Chalupy, Na Ovčárně a mlýn u Bukové).

Možná pro někoho zajímavý zápis z matriky Čelákov z roku 1708.

"6. máje pokřtěno jest dítě jménem Waclav, otec Jiřík Jindřich, Kateřina matka. Kmotr Vysoce Urozený Pan Hrabě Wenzl z Kollowrat, Tomáš Černý, Kateřina Baílynková? Též udrženo dítě jménem Eleonora téhož otce Urozená Paní Paní Hraběnka Eleonora z Kollowrat. Anna ?"

 

Článek z novin z roku 1944                                 Příběh ze života našich předků

                           

                                    Mapa Čelákov z roku 1837                                                              Rodový vývod Freieslebena Františka

Vzpomínky Jana Freieslebena z Čelákov     16.11.1861 - 12.4.1950 (transliterace)

Malé svědectví o životě předků.

     Začínám psáti na Boží Hod vánoční roku 1941 a začnu popisovati můj život od nejútlejšího mládí, kam nejdále moje paměť sahá. Bylo to v roce 1866, byl jsem 5 roků stár a byla u nás plná světnice lidí a radili se, kam utekou před Prajzem, a říkali, že bude nejlepší do liščích   děr do lesa, do té veliké rokle. Já jsem se dal do pláče, kam dáme Filípka (tenkrát se narodil bratr Filip) a matka řekla, že si ho vezmeme do lesa i s kolébkou. V tom přijel otec z Plzně, vyslyšev radu o stěhování do lesa, povídá: "Žádné stěhování, v Plzni už Prajzi jsou a nikdo se nestěhoval". Tak byli všichni hned rádi.

    Tak běžel můj dětský život dále. Přišel rok 1867. V květnu jsem počal býti v začátcích užitečným členem rodiny a to bylo, že jsem začal pásti krávu v lese Vytůni. Bylo to ale pro mne  neveselé, protože jsem se tam bál, ač byla máma se mnou na trávě. Proto otec vyprosil na fořtovi lístek pro Krištofovic, tak potom jsem dostal kamaráda a bylo mě hned veselo. Zvláště, když jsme se seznámili s hajných a fořtových pasáků, pak byl veselý klukovský život. Přišel 16. listopad, den to začíti chodit do školy. Dnes se tomu asi podivíte, že v ten čas začíti do školy. Tenkrát nebyly prázdniny žádné. Jak přišel květen, tak se začalo s pastvou. Protože se všude páslo, tak byla škola od 10 hodin do 3 hodin odpoledne. Ráno jsme vyhnali na pastvu v 5 hodin a v 9 přihnali, najedli a do školy šli do šli do Merklína hodinu cesty. Ve 4 hodiny jsme přišli, najedli a zase hnali na pastvu. To bylo denně celé léto, až napadl sníh se přestalo. Do školy se šlo ten datum, když končil šestý rok a chodili jsme do dvanácti let.

Pak začíná doba práce. 16. listopad rok 1873 se začínám učit řemeslu obuvnickému, které jsem se rád učil, protože se mne líbilo, takže když mě bylo 15 a půl roku, zhotovil jsem sám celé vysoké boty pro fořta Abstorskýho, který byl přeložen do Bavor do Řezna. Tenkrát byl otec nemocen, tak jsem se do nich dal sám. Ještě musím podotknouti, že když jsem chodil poslední rok do školy, tak se nám rozstonala matka v září a více se nepozdravila. Byla nemocná až do smrti, to jest přes padesát let. V roce 1876 se roznemohl otec na tyfus a ležel přes čtvrt roku, takže já sám jsem musel ošetřovat otce i matku, protože tu nikdo jiný nebyl, kromě sourozenců - sestra Anna, bratři Filip a Josef, kteří byli ještě děti malé a ty do té světnice k nemocným nesměly. Ani žádné návštěvy od lidí nebyly přípustné, protože tyfus je nemoc nakažlivá. Tak leželo všecko jen na mne. Otec na jednom lůžku a matka na druhém. Denně jsem chodil k doktoru do Stoda a do čekárny jsem nesměl, musel jsem stát venku. Byla to pro naši rodinu trudná doba. Velké vydání na léčení a já sám k výdělku, kterého bylo málo a při obsluze nemocných skoro žádný. Po nemoci otec byl dlouho churavý a přitom jsme ztratili hodně zákazníků, když k nám nesměli chodit. Tak to u nás vypadalo chudě. Tak se to chudě to řemeslo klepalo a bylo to roku 1878 v květnu když otec povídá: "Chlapče, takhle to nejde, ty půjdeš do světa na zkušenou. Už je čas, tady bys zanikl při téhle hudlařině. Schopný jsi, něco nového zhlédneš, pak německy se musíš naučit a bude to pro tebe dobré".  Tak jsem jel toho roku v květnu do Vídně. To bylo v tehdejší době zvykem jet do Vídně. Jak to u nás dopadalo si můžete představit, že celé naše bohatství bylo 10 zlatých. Tak místo do Stoda na dráhu jsme se tahali s kufrem do Nýřan, kde otci byli dlužni horníci. Jestli shledá nějaký groš, aby mne něco ve Vídni zbylo, až tam přijedu. Ale nedostali jsme ani groše, tak jsme putovali pěšky do Plzně na vlak, který hned odjížděl k Vídni. Otec zaplatil dráhu 7 zlatých 30 krejcarů, čtvrtou třídu. To byli vozy bez sedadel, tak jsem jel - 2 zlatky 70 krejcarů v kapse a otec bez krejcaru pěšky domů z Plzně do Čelákov. To byly ty zlaté časy, jak mnozí říkají. Vlakem trvala cesta 3 dny a 3 noci.

Když jsem přijel do Vídně, přišel mne bratranec Filip Brejcha naproti. U nějž  jsem pak pracoval, že jsme zase šlapali dvě a půl hodiny pěšky k němu. Začátek jsem měl dobrý: matka mně nechala upéci velikou housku, že ji budu mít do kafe dlouho. Tak ráno, podle nařízení z domova, abych ze zdvořilosti jim dal ukrojiti "přes kořeny nesenou" a paní mistrová ji vzala celou a víc jsem ji neviděl. Mistr povídá: "Tak Honzíku, dostaneš od nás ráno kafe a do něj si musíš koupit. Pak oběd a svačiny a večeře si musíš kupovat také sám. Dostaneš 2 zlatky týdně." To byl začátek krásný - 2 zlatky 70 krejcarů peněz, do kafe ráno svačiny a večeře si kupovat! Byly to časy, co? Po čase jsem dostal 3 zl. týdně, pak už to šlo lépe. Za čtvrt roku jsem dostal psaní, abych hned přijel domů, že je to s matkou špatné a že mne chce ještě vidět. Ono se jí hrozně stýskalo po mě a tím si nemoc zhoršovala. Pak jsem jel do Vídně znovu a zase k bratranci Brejchovi. Chtěl jsem také poznat jiné dílny, tak po 4 měsících jsem si našel jiné místo, ale 14 dní jsem byl bez práce a kapsa vyprázdněná. To místo bylo dobré, že jsem si vydělal až 7 zl týdně, ale nic věčně netrvá. Byl jsem tam půl roku, ač jsem se chtěl naučit německy, nikde u našeho řemesla žádná německá dílna nebyla. Samý Čech všude. Bylo to ve žních v roce 1880, takže bylo málo práce. Dal jsem výpověď a hledal práci novou. Ale nenašel jsem nic. Byl jsem zase 14 dní bez práce. Rozhodl jsem se, že půjdu hledat práci na venek a zároveň že se snad naučím něco německy. Tak jsem se dal na pochod podél Dunaje k Linci. Nikde ale žádná práce nebyla. V každém městě a vesnici bych byl práci přijal, protože kapsa zela prázdnotou, ale nikde nic. Z Lince jsem pochodoval směrem ke Krumlovu. Dal jsem se směrem k Eggenburku, tam mne jeden mistr poslal, jestli chci dělat na vesnici do Stranzendorfu u Znojma. Tak přece jsem měl naději, že si něco vydělám po 14. denním pilném putování. Tam jsem pracoval 14 dní. Jelikož mistr měl rozestavenou chalupu, žádná podlaha v dílně, která byla též obytnou místností. Dostavěti ji nemohl, neměl peníze. Byl starý mládenec se sestrou, strava špatná, zkrátka nepořádek. Tak zas výpověď a vandroval jsem znovu. Teď už jsem měl v kapse 20 zl, tak už to bylo veselejší. Můj směr byl zpět a po týdnu jsem zakotvil v Dolních Rakousích ve Velkém Sigharci, kde jsem pracoval až do odvodu zjara 1881. Ještě bych tam byl vydržel měsíc, ale spal jsem na půdě, bylo to v zimě ku konci února, a dostal jsem silný zápal v krku. Takže jsem ležel na půdě a 3 dny si mne nevšimli a nedonesli pití, jíst jsem tak nemohl nic. Měl jsem u na mále, že bych tam byl zemřel. To mne tak dopálilo, že jak jsem byl zase pohromadě, tak jsem jel domů. To byli velcí lakomci.

Doma o tom nevěděli nic, až na jednou jsem byl doma, pěkně oblečen, nový moderní zimník a celý nový, takže běli ze mne radost. Já zase radost, že jsem doma opět zdráv. Byl jsem doma, ale jak jsem si přál a otec, abych se naučil německy, to ještě dobře nešlo. Zatím už byl vyučen bratr Filip, tak se jednou na plzeňským jarmarku smluvil otec s jedním mistrem z Kladrub u Stříbra, tak jsem tam šel pracovat. Pobyl jsem tam půl roku a pak už jsem zůstal doma. Zkušenosti v řemesle už jsem nabyl dost a také se to u nás počalo lepšit s řemeslem. Jinak to tehdá nešlo, než chodit po okolních vesnicích a dělat si známosti. Zanedlouho  jsme pracovali nejen u nás, ale do Zemětic, Chalup, Přestavlk, Dnešic, Černotína, Merklína, zkrátka v celém okolí jsme získali zákazníky. Všecky fořty a hajný Merklínský, Vytůňský i Holejšovský jsme obouvali. 

Tak utíkali moje mladá léta v samém honu za prací. Mezitím  se učil též bratr Josef, tak jsme ševcovali čtyří. Pak se vdávala sestra Anna do Líšiny, též si vzala obuvníka, který u nás pracoval. To bylo roku 1884 a my jsme zůstali mužský samy. Museli jsme si zjednat služku a ta byla mladá ještě, tak jsme si jednali posluhovačku. Čas plynul dál, bratři jeden po druhém, když byli vyučení, po čase také jeli do Vídně na zkušenou a my jsme si vzali náhradu pomocníka a učedníka. 

Teď přichází ta nejhlavnější kapitola mého života, kde se střídali starost s radostí. Ženění. 3. března 1889. Vybral jsem si Barušku Bačelákovic rozenou Soukupovou z Čelákov č. 23. Vaši všech maminku drahou, která už co to píšu, bohužel, dřímá už pátý rok na hřbitově. Dej jí Bůh lehké odpočinutí. Byli jsme šťastni a spokojeni. Moji rodiče byli s náma pohromadě, byli jsme pořád jedna rodina, ale po roce se odstěhovali do Merklína. Totiž koupili jsme od dcery po doktoru Čapkovy domek pro bratra Filipa a tam se odstěhovali s ním. Bratr byl ještě svobodný a začali tam řemeslo obuvnické. Pro nás to bylo hned obtížnější, protože jsme zůstali sami dva na všecko na řemeslo i hospodářství. A zase to šlo, vzal jsem si učedníka a mladšího chasníka, do práce jsme byli jako draci. Měli jsme ještě černou kuchyni, ta nás jako mrzela, tak jsem rozkopal a nechal zřídit dvě stejné světnice, takže to bylo pohodlnější bydlení. 

Druhým rokem zase jsme měli tuze malý chlév a komoru na brambory, tak kterak jsem byl zatížen dluhem 1400 zl, jsem to rozbořil a postavil nové obojí. Tak jsme přikoupili od Zemětic od koláře Rudy pole "úžlebí" vedle našeho, tak zase jsme byli rádi, že budeme snáze hospodařit. Ale všecky ty radosti s hospodářstvím byli maličkostí proti tomu, když se nám narodil první syn Josef. To byla opravdová radost. To byla první radostná událost, kterých pak následovalo hojně. Nemyslete si, že byla z těch druhých menší radost, pokaždé byla stejná. Dnešní mladá manželství hledají štěstí v málo dětech, ale já mohu každého přesvědčit o opaku. Ať se jen každý rozhlédne po naší rodině, po všech našich dětech je jich 9, jestli v nich nalezne něco méněcenného, než v těch, co jich bylo málo. Jsou všichni slušní lidé a užitečně schopny pro společnost lidstva a národa ve všech slušných a užitečných oborech. A to je ta největší radost rodičů v jejich stáří, že se slušně živí a nejsou nikde a nikomu na obtíž.

Přišly také nemoci, jak nás obou, tak dětí. Třetí rok, jak jsem se oženil, dostal jsem chřipku a těžký zápal plic, takže jsem to odležel 16 neděl. Já jsem se pozdravil a maminka se škrábla v lese do nohy pod kotníkem. Nastydla na to a noha se jí zanítila až po koleno. Byla to otrava krve. Jednou jsem s ní byl v Hradci a za 5 dní musel přijeti doktor k nám, neb do rána byla pětkrát bez sebe. V noci jsme museli do Hradce a ráno ji rozřízl nohu pod kolenem. To jsem měl práci denně čistit a po každé šlo do té dutiny 16 metrů knotů. Pořád, druhý týden méně, až za 6 týdnů byla zahojena. Nebudu popisovati každou nemoc zvlášť, vezmu to stručně. Hned po mé první nemoci jsem se roznemohl na srdce. Léčil mne hradecký doktor Linhart 6 roků a ruku pravou v rameně 5 roků. Tenkrát jsem byl na tom špatně. Maminka přestála 6 krát zápal plic a 15 porodů. 6 dítek nám zemřelo. Pak následovali nemoci dětí. Pepík záškrt a jako školák revmatismus. Frantík spálu a za ta léta se vystřídali různé dětské nemoci, že už nemohu ani na všecky vzpomenout. Zkrátka nás stáli doktoři hodně peněz, takže dnes se tomu musím divit, že jsme to všecko tak vydrželi a šťastně přestáli. Při tom jsme stále hospodářství zvelebovali. Přikoupili jsme za chalupou obecní bažinu, zavezli a postavili na ní stodolu a nynější dvořiště i za chalupou zahradu. Pak jsme přikoupili kus starého řečiště, navezli a tím zvětšili zahradu. To navážení dalo velkou práci, takže jsme navezli bezmála 600 for zeminy. Samá práce a zas práce a jak nás to těšilo, že máme zase něco zlepšené. Kolikrát jsme si s maminkou povídali, co dá námahy kousek majetku docíliti a někteří ho mají tolik a promarní ho. Pak nám začali přibývat děti. Nebude snad na újmu tomuto památníku, když do něj vpíšu celou rodinu. Narození dítek. Josef - 9. ledna 1890, Bohumil 23. května 1891, Baruška 16. března 1893, Anna 26 července 1894, Jan 20. března 1896, František 2. října 1897, Jaroslav 27. dubna 1899, Anežka 28. června 1901, Václav 26. září 1904. Tyto děti nám zemřely - Karel 3.8.1903 - 18.8.1903, Antonín 8.7.1906 - 9.7.1906, Marie 18.6.1907 - 8.7.1907, Magdalena 26.6.1908 - 10.7.1908, Petr 29.6.1909 - 13.7.1909, Stanislav 26.6.1912 - 14.9.1912.

Zároveň poznamenává naše drahé zemřelé. 21. srpna 1910 zemřel můj otec. Stále zdráv, raněn mrtvicí, stár 76 roků. 12. září 1921 zemřela matka 85 roků, která byla 52 roků nemocná. Přečkala otce, který jí dlouhá léta ošetřoval a na doktorech jí udržoval. 10. listopadu 1937 zemřela moje drahá manželka. Trpěla revmatismem až dotrpěla. 2 roky chodila o berlích a 4 roky jen ležela a seděla. 8. května 1895 zemřel ženy otec |Jan Soukup, 68 roků raněn mrtvicí.

Jak dítky dorůstali a začal Josef choditi do školy, tehdy napadlo mne a švagrovi Šebestiánu Mrázovi a Vojtěchu Liškovy, že si postavíme v Čelákovech školu. Ale u mnohých, zvláště u větších hospodářů jsme narazili na odpor. Báli se, že to bude mnoho stát, ale my jsme stále usilovali, až jsme toho docílili. Švagr byl starostou a s okresním hejtmanem dobře znám, takže to šlo rychle a snadno. Dostali jsme slušnou subvenci. Děti měly výhodu, že nemusely chodit do Merklína. V roce 1895 se postavila k velké radosti dětem pěkná škola. Z Josefa se stal Pepík, tak jej tedy budeme nazývati. Tak Pepík, Bohumil, Baruška a Jaroslav chodili poslední 2 roky do školy do Lišiny, aby se učili německy. Pak nastala měšťanka v Merklíně, tak Jeník, Frantík a Vena chodili do měšťanky.

Léta ubíhala a nastal čas rozhodování o příštím povolání. Rozhodli jsme se zkrátka. Študovat je pro nás nemožno je nechat, nebylo prostředků, tak se učili řemeslo obuvnické, neb můj otec i já jsme se v něm dobře živili. Uznali jsme, když budou bedliví, že se také uživí. Tak se vyučil Pepík, Bohumil, Frantík a naposled Vena. Jeník se vyučil kupectví a holky, jak vyšly ze školy, tak jedna podruhé šly do služby. Hoši po vyučení šli do světa. Pepík byl ve Vídni a v Praze, Bohumil též ve Vídni, Frantík a Vena byli doma. Jeník se vyučil v Líních a pak byl v Nýřanech. Na radu lékaře nám se tenkrát Pepík, nelíbil se zdravím, tak nám řekl, že je hodně velký a tím skrčením že trpí žaludek, aby na čas změnil zaměstnání, tak jsem mu obstarali místo opatrovníka v ústavu v Dobřanech. Tam se mu vedlo dobře a také tam odtud byl odveden k vojsku. Druhý rok po něm byl odveden Bohumil Pepík sloužil 3 roky, Bohuš 2 roky a když měli jít domů, vypukla světová válka. Pepík se ani nemohl přijít rozloučit, Bohumil přec přišel, protože byl v Plzni a hned oba do války. Pak byl odveden Jeník a hned do války také šel. Jen Frantík se zachránil, že šel na šachtu. Odveden sice také byl, ale pro nutnou výrobu uhlí byl osvobozen od války. Naposledy jako 18 letý Jaroslav byl odveden a rovněž do války. Dovedete si představit, jak nám bylo. Čtyři synové ve válce a pátý jako voják pod dozorem vojenským na šachtě. Vena, ten ještě chodil do školy. Nedá se perem vše popsati, co jsme museli všecko vytrpět. První loučení, když šly děti do světa bylo jiné a do války také jiné. Co tu bylo nespavých nocí a s jakou nedočkavostí se čekalo na ten lístek a zase jaká to byla radost, že jsou živi a zdrávi. Měli jsme všecky děti stejně rádi, ale když jsme se loučili s Jaroslavem, byla snad nejpohnutější chvíle našeho života, protože ti tři byli už starší a ve světě trochu, jak se řekne, ostřílení. Ale takové dítě a hned tam, kde se zabíjí. A právě co to vše píšu, odehrává se podobný hrozný děj, na který s hrůzou pohlíží pokojní lidé všech národů, jak to skončí, už třetí rok.    

Jako vše na zemi má svůj konec, tak vzala konec světová válka, soužení národů. V listopadu 1918 se rozlétla světem zvěst, že je po válce. Ta radost se nedá vypsat a k tomu ještě že máme svobodu, naší drahou českou svobodu, kterou bohužel opět zase, co to píšu,  ztrácíme!  Radost byla veliká, když se nám opět vrátili synové z vojny a to šťastně a zdrávi. A jak žít dál? Zase tak: pracovat a šetřit a jinak to nemůže být. Když chceme poctivě žít a o rodinu se starat. Bohužel musím žalovat na dosti přemrštěnců, kteří, ač neuměli vládnout svojí rodinou, chtěli vládnout všude. Politické spolky se rojily jako houby po dešti a každý chtěl být blíž u žlabu. Ti mužové, kteří nám svou bystrozrakostí a velikou námahou naši svobodu vybojovali, po čase přicházeli i v nemilost. Největší zásluhu na naší svobodě sobě získali legionáři, kteří ji za hranicemi vybojovali a tisíce životů za ni obětovali. I to nějaké místo, které dostali bylo jim záviděné. Šel jsem jednou naší vesnicí a legionář XY štípal pařezy. Zastavil jsem se a povídám: "Ty XY, kolikrát jdu kolem vašeho bydliště a myslím si, že jste pomáhal za hranicemi budovat náš stát a musíte bydlet v takové chýši, která by měla být k obývání zakázaná." Co mne odpověděl? "Tak svět odplácí."

Když jsem začal tyto paměti psát, tak jsem prosil Boha, bych je mohl ve zdraví dokončit. Stalo se mne ke konci března letos roku 1942, že jsem ohluchl na levé ucho. Byl jsem dvakráte u doktora a ten řekl, že proti věku není léku. Nastalo kornatění a zasáhlo levou část hlavy a tím také sluch. Rád jsem si vyšel jakživ v neděli do společnosti. Ne tak kvůli pivu, jako se s celotýdenní práce trochu pobavit a myšlenky rozptýlit. Ani to mně není dopřáno, neb ten hluk v hospodě nesnesu. Jednou už jsem té hospody zanechal. A to když byla maminka s tím revmatismem upoutána jen sedět. Byl jsem šest roků doma. Kolikráte mne posílala, abych šel trochu mezi lidi, ale já říkal, že ty tu máš být sama a věčně trpět. Já ti pomohu to nésti. U oltáře jsme si slíbili snášeti spolu zlé i dobré. Jak by to dopadalo bezcitně, abych já se bavil a ty se zde trápila sama. Pak, když maminka zemřela, se mne hrozně stýskalo, tak jsem po čase začal chodit mezi lidi. Co si asi pomyslíte, že píšu páté přes deváté. Musíte mi odpustit, neb z obecné školy vystudovaný chudý švec si nemůže osvojit spisovatelský talent a co se týče pravopisu to samé, neb mně to z paměti vychází.

Zaznamenávám též různé události a životní pohromy. Tak v roce 1878 byla krutá zima, že nám pomrzly všecky stromy. 48 velkých krásných stromů bylo pryč. Rok 1890 až 1900 mokrem vše zničeno. Samá velká voda, všecko plavalo, co se týče úrody polní. 5. července 1905 velké krupobití, všecka úroda potlučena a mnoho oken rozbito. Kroupy velikosti vejce. Roky 1870 až 1873 byly pro nás zlé. Lidé měli výdělky, zvláště horníci, protože se připravovala vídeňská světová výstava a při velkých výdělcích se rozmohlo velké utrácení a nám řemeslníkům a obchodníkům se špatně platilo. Obyčejně vše na dluh a nakonec v mnoha případech nic. Přišli jsme o hodně peněz. Zároveň se rozmohl karban, kterému podlehlo i několik rolníků. Opice byla na denním pořádku. Pak vídeňská výstava zkrachovala a všichni nešetrní s ní. V roce 1915 až 1916 se postavil k naší všech radosti a pohodlí pěkný železobetonový most a zároveň i ozdoba Čelákov.

Chápu se opět pera a to v den 16. listopadu 1943, kdy zítřejším dnem vkročím do 83 ky. Zároveň dnešní den oslavuji 70 leté jubileum práce na verpánku. 16.11.1873 jsem vkročil do učení a 16.11.1943 ještě s chutí pracuji. Dokud mne bude zdravíčko sloužit, tak se s tou prací na verpánku budu obírat a v dnešní neutěšené době v práci se utěšovat a na vše nepříjemné ve válečné době snáze zapomínat. Že za ten celý život jsem mnoho dobrého i nedobrého přežil, to víte všechny moje děti nejlépe.

Tak moje paměti dopisuji v den mých  86. narozenin 16. listopadu 1946. Jan Freiesleben

Barbora Soukupová a Jan Freiesleben

Rozrod příjmení Weber